Category Archives: Stojí za přečtení

Na RiseUp je policejní internacionála krátká!

V anarchistickém prostředí je v oblibě e-mailová komunikace přes riseup.net, protože tato platforma zaručuje anonymitu a odmítá spolupráci s policií, soudy atd. Často se vedou debaty o tom, zda se můžeme na tuto záruku opravdu spolehnout. Vystává mnoho otázek. Kauza Fénix naštěstí na některé dokázala odpovědět. Přinesla třeba několik příkladů, že policie vážně nedokáže RiseUp.net prolomit a získat citlivé údaje o lidech, kteří využívají jejich služeb.
Platformu RiseUp.net ve svém článku kdysi představil Jan Hanuš. V drobných detailech je možná již neaktuální, ale v tom zásadním stále platný. Podívejme se ale nyní jak o RiseUp.net píše policie ve spisech kauzy Fénix.
Policie vyšetřuje několik případů při kterých byly použity e-maily založené na  riseup.net. Jedná se o desítky schránek. Ani v jediném případě se jí nepodařilo odhalit identitu uživatelů, ani získat přístup k jejich obsahu. Nutno zdůraznit, že na RiseUp.net není krátká je česká policie. Marné jsou i útoky “policejní internacionály.” Myšlena je spolupráce české policie s jejich kolegy z jiných zemí.
Policie od roku 2014 vyšetřuje, kdo odesal komuniké Sítě revolučních buněk. K tomu v jednom ze svých úředních záznamů uvádí:
K odeslání byly použity e-maily ze serveru riseup.net. Server a poštovní služby jsou určeny zejména pro aktivisty z řad anarchistického, antiautoritářského, antifašistického a radikálně-environmentálního hnutí.  Je znám pro důraz kladený na anonymitu uživatelů zejména v tom ohledu, že nejsou archivována data, především historie přístupů a obsahu schránky, není limitováno využití různých anonymizačních prostředků, např. TOR serverů a zároveň hlavička e-mailu je po odeslání serverem upravena tak tak, aby zobrazovala IP adresu odesílatele jako tzv. localhost a zabránila tak identifikaci odesílatele.
Zřejmě z toho důvodu byly e-mailové schránky serveru Riseup.net využity v celkem 45 případech od 28. 12. 2015 k anonymním oznámením o umístění nástražných výbušných systémů v restauraci Řízkárna. Série anonymních oznámení představuje tzv. druhou vlnu kampaně útoků proti restauraci a zaštituje ji tzv. Síť revolučních buněk. Cílem uvedených oznámení je omezit chod restaurace prostřednictvím evakuace a dále snižovat její pověst či oblíbenost, negativně ovlivnit klientelu a tím způsobovat obecně jak přímé, tak nepřímé škody.
Takto o RiseUp.net píší policejní vyšetřovatelé Václav Bartoš a Martin Janků. Vpodstatě tak vlastními slovy opakují, co správci RiseuUp.net deklarují na internetu. Dále navíc potvrzují, že nejsou schopni vyšetřováním získat, co by rádi. Jejich bezradnost potvrzují i další policisté jako třeba  vrchní komisaři Jaroslav Renda a Milan Kavka. Citujme zde část z jejich úředních záznamů.
Provozovatel riseup.net poskytuje e-mailové služby, chat služby a službu sdílení dat a uložitě dat. Smyslem poskytovaných služeb na tomto serveru je jejich anonymyzování, neboli naprostá nezjištitelnost osob, které za jednotlivími komunikačními prostředky stojí. S ohledem na všechny víše uvedené skutečnosti lze uvést, že komunikace probíhající přes systém “riseup.net” je pro orgány činné v trestním řízení zcela nedostupná. Žádné informace od uvedeného provozovatele nelze získat cestou mezinárodní policejní spolupráce ani cestou právní pomoci za užití ustanovení trestního řádu. Získání jakýchkoli informací vylučuje již sám účel, za jakým byl předmětný komunikační prostředek vytvořen.
Co k tomu dodat? Možná jen to, že ikdyž kauza Fénix nepříjemně zasáhla část anarchistického hnutí, zárověň se ukazuje, že nám dala i něco pozitivního. Zejména pak důležité informace o tom, co pro nás je či není bezpečné nebo co je či není vhodné používat. Platforma riseup.net zatím ve střetu s Fénixem obstála a to je velmi potěšující skutečnost. Mýtus všemocné policiie byl tak zase pořádně zpochybněn. Jen tak dál!
Policie dokáže mnoho, ale nedokáže vše. Každé gesto povstání tedy v sobě nese naději na výtězný boj. Proto bojujme a používejme riseup.net i další vhodné nástroje v rámci bezpečnostní kultury.

 


Článek byl převzat ze stránky: https://borodin.noblogs.org

 


Síť revolučních buněk: Aby bylo jasno!

Tento text vznikl v přímém spojení s praxí Sítě revolučních buněk (SRB). Není dílem všech buněk, ale předkládá závěry korespondující s obsahem komuniké, které různé Revoluční buňky během své existence pustily do oběhu. Znamená to, že článek je výsledkem jisté části SRB a předpokládá se u toho, že s jeho obsahem zřejmě souhlasí také části ostatní. Možnost omylu ale není vyloučena. Pro takový případ se nabízí možnost vyjádřit odlišný pohled všemi, kdo se mohou cítit dotčeni případnými nepřesnostmi.

S praxí SRB je spjato nemálo očividných skutečností, které jsou mnohými přehlíženy či maskovány nepravdami. Cílem článku je demaskování nepravdivých tvrzení o SRB i objasnění (připomenutí!), co SRB svou praxí vyjadřuje a co nikoli.

 

* Vztah k povstaleckému anarchismu

SRB je mnohými řazena k povstaleckému anarchismu. Nic takového, ale žádná z buněk SRB nepotvrdila. Je to nálepka, která na SRB byla nalepena z vnějšku – nepřáteli, kritiky, ale i některými anarchisty zmítajícími se ideologickém zmatku.

Žádná buňka SRB neprohlásila, že by preferovala povstalecký anarchismus a hlásila se k němu. Může se to jevit jako banální, ale není. Je-li o někom uvažováno v nepatřičných termínech, je vědomě či nevědomky překroucen skutečný obsah jeho praxe. Taková praxe snadno může být prezentována jinak než jakou reálně je. V anarchistickém hnutí to přispívá ke kontraproduktivnímu zmatení. Odpůrcům anarchismu to zvětšuje potenciál manipulace a útoku.

Pokud se SRB nehlásí k povstaleckému anarchismu, je chybou síť takto označovat. Ani text o povstaleckém anarchismu ( odkaz ) publikovaný SRB nepotvrzuje, že by se SRB k povstaleckému anarchismu hlásila.

V poznámce pod zmíněným textem je uvedeno: “Text nebyl napsán SRB a nemusíme souhlasit s každou jeho částí”.

Znamená to, že jeho reprodukcí se SRB nehlásí k povstaleckému anarchismu. Pouze dává najevo, že někomu ze SRB přišel natolik zajímavý aby jej sdílel. Jiné anarchistické skupiny také publikují současně texty o městských gerilách, anarchosyndikalismu i adamitech. Neznamená to, že by se ke všem těmto různorodým směrům hlásily. Prostě stejně jako SRB publikují vše, co jim přijde zajímavé k podněcování boje, diskuzí, analýz nebo mapování historie.

 

* Vztah k CCF, EA, ČI, FAI/IRF

S nálepkou povstaleckého anarchismu se na SRB lepí i jiné, které také nesouzní s realitou. Jádro problému je pořád stejné. Někdo o něčem spekuluje a ta sporná tvrzení prezentuje jako by to byl nezvratný fakt. Proslýchají se tak třeba nesmyslné fráze o tom, že SRB tvoří mezinárodní alianci se skupinami jako Konspirace ohnivých buněk (CCF), Revoluční boj (EA), Neformální anarchistická federace (FAI), Mezinárodní revoluční fronta (IRF), černá internacionála aj. Pravdou však je, že žádné kumuniké SRB nebylo podepsáno CCF, EA, ČI ani FAI/IRF. Žádná buňka ani neprojevila provázanost s těmito skupinami či jejich podporu. Lze z toho učinit závěr, že SRB sleduje vlastní autonomní praxi. Tedy funguje bez přímých (organizačních!) vazeb k jiným zmíněným skupinám. Není vhodné o možnosti takových vazeb spekulovat jen na základě časté shody prostředků (třeba sabotáží) a některých cílů boje (třeba zničení kapitalismu a států).

 

* Vztah k mase

O SRB je často uvažováno jako projektu, který pohrdá perspektivami masového boje. Proslýchá se, že SRB tvoří elitáři s pocitem vlastní výjimečnosti a přesvědčením, že velké sociální změny budou dílem malých ozbrojených skupin. Nic takového ale z projevů SRB nevyplývá. Aktivity SRB jistě nejsou masového charakteru. Z toho však nelze dovodit závěr, že SRB masové projevy boje odsuzuje. Ani že se jich neúčastní, tam kde k nim dochází a nebude účastnit tam, kde propuknou.

SRB se organizuje v malých akčních skupinách, protože v lokálním kontextu nyní nejsou podmínky k organizaci masového boje. V situaci kdy jsou masy netečné a krotké se praktiky divokých minorit jeví jako jeden z mála možných způsobů boje. Že se do něj SRB pouští, to zhola nic neříká o vztahu SRB k proletarizovaným masám. Kdo tvrdí něco jiného, vrhá se do čirých spekulací.

 

* Vztah ke kritické majoritě

Nejednou SRB dostala nálepku dobrodruhů neberoucích ohled na většinu lidí za jejichž zájmy se síť pere. Jednotlivé buňky se pouští do akcí, i když jistě vědí, že se střetnou s nepochopením a kritikou velké části populace. Z hlediska demokratické ideologie je to problematické. Z hlediska anarchistické praxe a proletářského třídního boje je to ale naprosto v pořádku. Nikdo – a to dokonce ani oni “anarchističtí” kritici SRB – ve skutečnosti nevěří, že k aktivitě je správné přistoupit jen když zazní souhlas většiny nebo všech, kterých se týká. Každý projev odporu vůči kapitalismu se dnes setkává s kritikou od osob, které kapitalismus brání. Týká se to zapálení policejního auta úplně stejně jako internetového vyhlášení nenásilného a legálního bojkotu voleb. Anarchistické skupiny musejí přistupovat k protikapitalistické aktivitě stále i navzdory většinovému postoji, těch kteří aktivní anarchisty kritizují. V tomto ohledu SRB nejedná jinak než jiné anarchistické skupiny. Včetně těch pacifistických nebo preferujících legální taktiky.

 

* Vztah k jiným taktikám

SRB je někdy vytýkáno, že údajně glorifikuje násilné nelegální metody (sabotáže aj.). Také, že pohrdá metodami nenásilnými a legálními. Je to jen další lež a přehlížení pravdy. Že SRB praktikuje převážně sabotáže,to samo o sobě nic neříká o vztahu sítě k jiným metodám. Při pozorném čtení komuniké je ale záležitost jasnější. SRB smysl jiných metod nepopírá, jak bylo uvedeno třeba při oznámení vítězného boje SRB proti Řízkárně.

citát: “Autonomní intervence SRB i zvolené sabotážní metody byly vynuceny okolnostmi a potřebami tohoto konkrétního boje. Rozhodně však nejsou univerzálním modelem aplikovatelným na všechny situace.

V jiných bojích může k dosažení stejného cíle postačit organizace piketů. V takovém případě zajisté nemusejí hořet firemní auta. Tam, kde ale mírné protesty nestačí, tam se série sabotáží stává pákou, která nás odvrátí z cesty k porážce a umožní nám vítězit.”

zdroj citátu: https://revolucnibunky.noblogs.org/post/2016/05/23/576/

Všechnu moc imaginaci?


Když roku 1968 ve Francii proběhly rozsáhlé stávky a dělnicko-studentské nepokoje
( odkaz )
jedním ze sloganů těchto událostí bylo
“Všechnu moc imaginaci”.

Česká policie a soudy si nyní zřejmě heslo vykládají po svém. Svou moc prosazují rozvíjením vlastní fantazie. Když policie chtěla na mě vydat zatykač, zdůvodňovala to spekulativními tvrzeními a kupou nesmyslů.

Očividně jim to k vydání zatykače postačilo.Je až děsivé, jak může být jejich fantazírování
mocné. V jistých dokumentech se uvádělo: „Lukáš Borl je bez trvalého pobytu v České republice.

Na základě doposud provedených opatření bylo zjištěno,že se v období měsíců říjen až prosinec 2015 pohyboval na území Slovenské republiky v okolí města Žilina, dále na přelomu měsíců duben a květen 2016 se pohyboval ve Slovinsku v okolí města Ljubljana. Z toho místa odjel ve společnosti osoby (jméno) pravděpodobně do Holandska. Dále bylo zjištěno, že začátkem léta (červen 2016) se jmenovaný Lukáš Borl měl účastnit utajeného setkání militantních ochránců zvířat Animal liberation front (ALF), které se konalo ve Francii v okolí města Marseille pod názvem RAT ATTACK. Ze zachycené komunikace je patrné, že Lukáš Borl má v plánu cestovat podél pobřeží, tj. Itálie, Francie až na hranici Belgie a Nizozemí, kde má údajně práci (focení) pro publikaci – časopis o přistěhovaletství a migraci. Zvláštní znamení vyžádané osoby: Hnědé vlasy, vousy, na temeni hlavy 8-10 dredů o délce 15-20 cm.“ Jaká provedená opatření mohla vést k sepsání takových nesmyslů? V celé této konstrukci je pravdivé jen tvrzení, že jsem v té době neměl trvalý pobyt na území České republiky. Jakou komunikaci policie zachytila, když z ní vyvozuje závěry nezakládající se na pravdě? Zřejmě šlo o opatření a komunikaci probíhající v hlavách vyšetřovatelů. Mohli bychom to nazvat úplně obyčejné fantazírování.
Policie si ale jistě pro své jednání vymyslí lépe znějící název, protože přiznat, že se jejich moc opírá o fantazírování a vyšetřovací neschopnost, to by pro ně nebylo moc taktické.

Zpracoval: Lukáš Borl


SRB: Výzva

Výzva: Sabotujte tažení těch hajzlů!

Je vidno, že represivní tažení na anarchistické hnutí nepřestává.
Příkladů je dost: Kauza Fénix v Česku, případ Varšavské trojice,
obvinění z vyloupení bank v Aachen, soudy s rebelujícími proti summitu
G20 v Hamburgu atd.

Poldové, soudci, prokurátoři, masmedia. Oni straší, vězní, rozeštvávají,
manipulují. Tohle je výzva všem Revolučním buňkám i dalším skupinám a
jednotlivcům. Sabotujte tažení těch hajzlů. Podvracejte jim terén,
techniku a struktury. Organizujte odpor. Podporujte stíhané a jejich
blízké.

To, co nás ničí, zastavíme bojem.

Cíl je jasný = svoboda, spravedlnost, anarchokomunismus

vyšlo na:
https://revolucnibunky.noblogs.org/post/2017/09/22/vyzva-sabotujte-tazeni-tech-hajzlu/


Recenze: Střelecká revue

Střelecká revue je časopis, který asi dobře zná dost těch, co se aktivně zajímají o střelné zbraně.
Tato upoutávka je tedy spíše pro ty, co se s tímto tématem teprve seznamují a hledají zdroje informací.
Střelecká revue je jeden z mála časopisů s tematikou střelných zbraní, který lze pravidelně sehnat v běžné obchodní síti s tiskovinami. Nejde tedy o žádnou samizdatovou podzemní tiskovinu a tento fakt se výrazně promítá do formy a obsahu. Nutno uvést, že v některých ohledech dost
negativně.

Shrnul bych to v několika bodech:

1) Vášeň či potřeba užívat zbraně je zde zneužita ke komerčním účelům.
To je zjevné nejen z přítomných reklam (někdy navíc dost sexisticky
zobrazených), ale i z jednotlivých článků, které často vtíravě vybízí ke
koupi toho či onoho výrobku.

2) Časopis se obsahem snaží obsáhnout všestranné využití zbraní, asi za
účelem zvýšení počtu čtenářů a čtenářek. Propaguje tedy zbraně i pro
neakceptovatelné účely: Myslivectví, lov zvířat, vyzbrojování armády a
policie nebo využití ve válkách za kapitalistické zájmy.

3) Redakci tvoří osoby s vášní nejen pro zbraně, ale často také pro
velmi pochybné postoje. Ty pak časopisu dávají nepěkné ideologické
zabarvení. Výjimkou nejsou třeba různé xenofobní a islamofobní
komentáře. V editorialu srpnového vydání se také můžeme setkat s
vychvalováním Donalda Trumpa nebo s označováním protestujících proti
zasedání G20 v Hamburku za drancující internacionální lůzu. Vlastně ale
takové bláboly nejsou v revue zase tak překvapivé, když mezi pravidelné
přispěvatele patří i tací jako Petr Blahuš (info o něm zde a zde),
který byl jako přísedící u soudu v kauze Fénix (Antifenix).

S ohledem na zmíněné negativní stránky Střelecké revue, doporučuji si
tento časopis pořizovat, číst ho, ale neplatit za něj. „Drancující
internacionální lůza“ již dávno popsala mnoho způsobů jak něčeho
takového dosáhnout. Těm, co se na to necítí, rád na požádání daruji své
již přečtené výtisky.

Přestože časopis obsahuje mnoho balastu a sporných věcí, je v něm i dost
užitečného. Právě proto je vhodné ho číst. Člověk, který si chce pořídit
střelnou zbraň jistě ocení možnost nastudovat informace o tom, z jakých
možností může vybírat. Nikdo si přeci nechce pořídit něco, co sice pěkně
vypadá, ale z hlediska jeho individuálních potřeb je to nepoužitelné. Ze
stejného důvodu není od věci studovat i rubriku o historii zbraní, i když
občas se může zdát, že některé modely jsou konstrukčně natolik vzdálené
moderním zbraním, že nemá smysl jim věnovat pozornost. Obzory mohou
zajisté rozšířit také rozhovory a recenze v rubrice „nové knihy“.
Některé recenzované tituly sice odkazují k fetišizaci válečných zbraní,
jiné však ke čtivu, které stojí za pozornost. Každý jistě zvládne
profiltrovat obsah, tedy oddělit hodnotné od balastu.
Střelecká revue má i svoje webovky http://streleckarevue.cz/.
I tam je možné narazit na zajímavé články.

Nezapomeňme ale, že samotná četba z nikoho schopného střelce neudělá.

 

– Recenzi zpracoval Lukáš Borl, přítel „Drancující lůzy“


Recenze: První severočeská hornická stávka 1882

Dějiny anarchismu a dělnického hnutí jsou plné zajímavých událostí i osobností, které se jich účastnili.

Je tedy potěšující, že na severu Čech vznikl historický spolek Zádruha, který systematicky mapuje historii českého anarchismu od roku 1880 do roku 1926.

Kontinuita anarchistického hnutí byla v Česku přetržena světovými válkami a stalinistickou diktaturou, která se snažila spíše o “vymazání” dějin anarchismu než aby uchovávala vzpomínky pro další generace. Spolek Zádruha proto musí odvádět dost složitou badatelskou a pátrací činnost, která je skutečně obdivuhodná.

Vedle publikování nashromážděných informací na internetu (odkaz FB) se spolek rozhodl také pro tiskové vydavatelství. V létě roku 2017 vyšla první publikace věnovaná zmapování První severočeské hornické stávky v roce 1882.

„Brožurka zachycuje stávku, která svojí silou a spontánností překvapila monarchistické zřízení a politické úřady. Ty přes veškeré represivní snahy a potlačování všech projevů nespokojenosti nedokázaly zamezit propuknutí hněvu hornických mas, které tehdy, ač pramálo organizované,
ochromily mostecký, teplický a ústecký revír generální stávkou. Právě násilné potlačení stávky a následná vlna perzekuce účastníků stávky a sociální demokracie přivedla mnohé z nich do řad hnutí pod černým praporem anarchismu.“

Publikace sice není moc obsáhlá a podrobná ve výkladu událostí, avšak k tomu aby člověk pochopil podstatu tehdejšího boje s jeho přednostmi i nedostatky, na to tento text postačí. Atmosféru navíc přibližují zajímavé dobové fotografie. Historický spolek Zádruha výtěžek z prodeje brožury chce použít na plánovanou realizaci pomníků Bakunina a Ferrera v Hostomicích nad Bílinou.

 

 

– Recenzi zpracoval Lukáš Borl.


Recenze: Horečka – Pavel Pecka

“Horečka” je další kniha s vězeňskou tématikou, kterou jsem přečetl při pobytu ve vazební věznici.
Příběh pojednává o vězni Bohdanovi, který počátkem padesátých let minulého století utekl z kárného tábora.

Bohdan rozhodně neměl dobré vyhlídky do budoucna a s pomocí spoluvězně proto využil příležitosti a upnul se k naději na změnu. Jenže útěk byl jen začátek všeho. Následovala celá řada událostí plných napětí a nečekaných zvratů. Útěkář nejprve musel najít cestu z nebezpečné zóny střežené policií. Podařilo se mu to, ale při nečekaném setkání s jistým mužem se dostal do potyčky a zabyl ho. Rozhodl se pokračovat v cestě na kterou se vypravil a brzy se mu podařilo najít úkryt u kamaráda. Tou dobou už ale vedení věznice zuřilo a hledalo jakékoliv informace o tom jak se vězni podařilo utéct, kdo mu pomohl a kde se skrývá. Pátrání se nejvíce dotklo Bohdanova kamaráda Lukáše. V kárném táboře na něj padlo největší podezření a byl vystaven hrubým vyšetřovacím metodám.

Na řadu přichází otázky lidské vůle, zrady, solidarity a schopnosti vzdorovat iv hodně nepříznivých podmínkách.

Lukáš zatvrzele mlčel a nevyzradil nic, co mohlo napomoc k dopadení
Bohdana. Jeho postoj však pro něj přichystal tragické následky. A nejen
pro něj! Také Bohdan a další postavy dopadly dosti zle. Co se jim stalo
nebudu rozvádět, abych neprozradil příliš mnoho o příběhu. Ať se jím
každý pročte sám, protože to určitě stojí za to. Příběh byl napsán v
roce 1967 a kniha se dá snadno obstarat v antikvariátech. Já ji poznal
díky mému otci, kterému jsem za to vděčný.

– recenzi napsal Lukáš Borl ve vazební věznici Litoměřice 22. 11. 2016.